Jak praví občanský zákoník, osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky. Ke vzniku spoluvlastnictví dochází jak na základě vůle jednotlivých osob, tak i bez jejich přičinění (typicky na základě rozhodnutí o dědictví).

V české právním řádu je spoluvlastnictví koncipováno jako ideální, nelze tedy bez dalšího říci, že by spoluvlastníkovi patřila zcela konkrétní část věci ve velikosti odpovídající jeho podílu. Ten totiž pouze vyjadřuje míru, jakou se jednotlivé osoby podílejí na rozhodování o společné věci. 

Spoluvlastnictví může samozřejmě velmi dobře fungovat bez výraznějších potíží a narušení vztahů mezi spoluvlastníky roky a desetiletí. Pokud je však tento vztah nefunkční, není nutno v něm setrvávat. 

Primárním řešením by při vůli a ochotě zúčastněných měla být dohoda, kterou bude  spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno. Pokud dohoda není možná, neboť mezi spoluvlastníky nepanuje shoda na jejích parametrech, musí o zrušení a vypořádání rozhodnout po návrhu některého ze spoluvlastníků soud. 

Při zrušení spoluvlastnictví je třeba jej vypořádat. Občanský zákoník předpokládá tři základní způsoby tohoto vypořádání:

Rozdělení věci

Tento způsob se přímo nabízí v případě pozemků, např. u rodinných domů je to velmi komplikované a nákladné, mnohdy pak zcela nemožné. V případě budov lze uvažovat o vypořádání ve formě vzniku bytových jednotek a jejich přikázání do vlastnictví jednotlivých spoluvlastníků. 

Přikázání věci do vlastnictví některému ze spoluvlastníků

Věc získává jeden či více spoluvlastníků. Ten (ti) pak musí ostatním spoluvlastníkům zaplatit hodnotu podílů. V rámci soudního řízení musí spoluvlastník, který má o věc zájem, prokázat, že je schopen svou povinnost ostatní vyplatit splnit. 

Prodej věci

Nelze-li věc rozdělit a žádný ze spoluvlastníků o tuto nejeví zájem (či není dostatečně solventní, aby ostatní vyplatil), pak je nařizován prodej věci ve veřejné dražbě.